Z dějin turistiky na Lysé hoře
V v 2. polovině 19. století se u nás začala rozvíjet horská turistika. Na Moravě vábil turisty zejména Radhošť, opředený četnými legendami. Ten zůstal národní horou lidu bez ohledu na to, komu náležely lesy na jeho stráních. O Lysou horu, nejvyšší horu celého pásma Beskyd byly vedeny dlouholeté boje. Hora se nachází na území Slezska, tehdy korunní země s vlastní administrativou. Za doby „panščiny“ byla majetkem panství frýdeckého. Od posledního šlechtického držitele, hraběte Jana Pražmy, dostalo se frýdecké panství s Lysou horou do vlastnictví těšínských arcivévodů, členů císařské rodiny Habsburské.
Za arcivévody Albrechta, někdy před rokem 1870, vybudovala Těšínská komora na Lysé hoře těsně pod vrcholkem dřevěnou lesní loveckou boudu. Sem panstvo z Těšína přijíždělo koňmo údolím Mohelnice za svými zábavami, zejména v době honů. Na Lysou horu však odedávna chodívali z blízkého i dalekého okolí čeští lidé obdivovat východy slunce.
Jsou zachyceny paměti účastníků jedné takové třídenní výpravy v srpnu r. 1880, kdy deset českých frýdeckých národovců, vedených písmákem Viktorinem Vantuchem a Janem Ježíškem, putovalo pěšky z Frýdku do hor. Šli přes Prašivou, na tábořišti na Slavíči zažili první západ i východ slunce. Podruhé nocovali u Bílého kříže a třetí noc prožili na Lysé hoře. Zde loveckou chatu hlídal a ošetřoval dělník Biskup, který hostům uvařil v chatě na kotli guláš a celou noc topil, aby bylo teplo. Neopatrností chata chytla, ale společným úsilím podařilo se oheň včas uhasit a chatu uchránit před zkázou. Všichni účastníci pak zachovali paměť, že na Lysé hoře byl nejkrásnější pohled na západ slunce, prý krásnější než na Radhošti.
Hojným českým výpravám na Lysou horu znamenitě přispělo jmenování Jana Škapy ze Sedlišť hajným severozápadního svahu Lysé hory. Návštěvy na Lysé hoře však vadily Němcům, kteří tehdy podléhali přepjaté nesnášenlivosti. Lysá hora, majetek Habsburků, byla vyzvedána a zdůrazňována jako symbol germánství. Takový kult propagovali zejména dva poněmčení frýdečané – Jan Hadaščok, profesor v Ostravě a Emanuel Němčík, účetní a pokladník města Frýdku. Ti německým výpravám na Lysou horu dali nacionálně – politický ráz a protičeský charakter a aby zajistili na Lysé hoře trvale německý vliv, zahájili přípravy k postavení velké turistické chaty. Stavba byla hmotně i finančně zajištěna prostředky Těšínské komory a ostravských průmyslníků. Chata byla 21. července 1895 slavnostně otevřena jako „Erzherzog Albrecht Schutzhaus“ (pojmenována po vládci Těšínska arcivévodovi Albrechtovi), který právě v roce 1895 zemřel. Ale vysoké ceny v chatě přispívaly k tomu, že ji mohly navštěvovat převážně jen vrstvy zámožné.
Za tohoto vývoje se část českých lidí začala Lysé hoře vyhýbat. Lysá hora s útulnou Beskidenvereinu se tak stala střediskem grossbürggrů ze slezských měst a průmyslníků z ostravsko-karvinského revíru i z Pruska. Češi se však nesmířili s tím, aby Lysou horu ponechali trvale jako německou državu a proto znovu byly obnoveny menší nebo větší české vycházky na Lysou. Hora se opět stávala symbolem zápasu za národní svobodu, zpívaly se zde lidové a národní české písně, oživovaly se české lidové a národní tradice, vzpomínal se zbojník Ondráš, horní chlapci, boje s portáši, hajduky a pohraničními strážemi.
I po vzniku samostatné československé republiky v roce 1918 nadále patřila Albrechtova chata na Lysé hoře německým turistům, sdruženým ve spolku Beskidenvereinu.1. října 1933 byl položen základní kámen ke stavbě české chaty na Lysé hoře, která byla kompletně dokončena a slavnostně otevřena v prosinci 1934 jako „Chata Klubu českých turistů na Lysé hoře“. Obě chaty, jak českých tak i německých turistů, byly pronajímány za úplatu nájemcům a samostatně provozovány až do znárodnění v roce 1948. Pak byla chata českých turistů přejmenována na „Bezručovu chatu“, i když Petr Bezruč při svých výplazech vždy zavítal do kuchyně německých turistů (které se říkalo „Slezský dům“) a chatě českých turistů se téměř vyhýbal. Toto dokumentují i jeho „veršovánkové“ zápisy v pamětních knihách Albrechtovy chaty. Po znárodnění obě chaty vytvořily jeden celek pod názvem Bezručova chata na Lysé hoře. Ve Slezském domě restaurační provoz zanikl a stal se pouze ubytovnou. Ubytovna Kamenný dům postavena v roce 1933 již od skončení války připadla spojům a patřila jim do roku 2002. Obě turistické chaty v sedmdesátých letech do základů vyhořely, německá v roce 1972 a česká v roce 1978. Od té doby byl restaurační i ubytovací provoz na Lysé hoře jen provizorním řešením, naprosto nedůstojným a neodpovídajícím tradici i významu nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd.
I po 2. světové válce se na Lysé hoře stavělo. V roce 1950 byla postavena lyžařská chata s velkým lyžařským vlekem, v roce 1954 byla postavena zděná budova Meteorologické stanice, v roce 1976 budova Horské služby. Dále následovala stavba asfaltové silnice z Mohelnice až na vrchol Lysé hory v celkové délce 8,5 km a v roce 1982 byla dokončena stavba televizního vysílače. Součástí této stavby bylo i zařízení staveniště – ubytovna dělníků, jež byla zbudována na místě vyhořelého Slezského domu. Ubytovna byla po skončení stavby vysílače a po zániku Bezručovy chaty převedena podniku Beskydské hotely a restaurace, který ji přebudoval na provizorní restaurační zařízení. Toto bylo v roce 1992 Okresním úřadem Frýdek –Místek v rámci likvidace státního podniku dražbou prodáno panu Jaskovi. Budova byla dále užívána jako provizorní restaurační zařízení s omezenou lůžkovou kapacitou a byla dovybavena čistírnou odpadních vod. V roce 2002 tuto restauraci získala do svého vlastnictví firma A.K. 1324 s.r.o. a z důvodu nedostačující obslužné kapacity omezením lůžek zvýšila počet míst u stolu.
Jak byly dříve navštěvovány horské chaty
Od 1. ledna do 15. září 1935 navštívilo chatu Beskidenvereinu na Čantoryji 7 200 turistů, Halamovu turistickou stanici pod Stožkem 4 090, chatu polského Towarzystwa Tatrzańskiego 6 550, chatu Klubu československých turistů (odbor Jablunkov) pod Stožkem na Plenisku 1 400, chatu Klubu československých turistů (odbor Orlová) na Velkém Polomu 5 000, Haszczokovu chatu Beskidenvereinu (nájemce Kolář) na Slavíči 6 000 a chatu Beskidenvereinu na Javorovém navštívilo 5 000 zapsaných osob. V chatách Klubu československých turistů na Ropičce (odbor Slezská Ostrava), na Prašivé (odbor Frýdek) a na Ondřejníku (odbor Moravská Ostrava) dosahovali průměrnou návštěvnost 4 000 turistů.
V roce 1929 došlo v oblasti Beskyd k zavedení novinky – tzv. „sníženky beskydské“, tj. 50% slevy na služby a ubytování, kterou následně využívalo až 60% turistů. Nevýhodou této akce, kterou připravil „Svaz horských podniků“, byla potřeba vyžádání potvrzení o pobytu, o které se muselo žádat ve stanovených místech, dosti vzdálených od horských letovisek. Z domácích návštěvníků, mimo Ostravska, si primát udrželi turisté z Prahy, za nimi následovalo Brno, pak Olomouc, Pardubice, Hradec Králové a z dalších míst. Do Beskyd takřka nejezdili turisté ze Slovenska. Z ciziny bylo nejvíce návštěvníků z Racibórze, Bielska a polského Cieszyna.
K velmi účinné propagaci beskydské turistiky přispívaly organizované ozdravné pobyty pro děti z dělnických rodin a školní výlety dětí. V polovině 30. let minulého století kromě domácích návštěvníků, zejména z Ostravska, do Beskyd jezdily školní výlety z celých Čech – primát si udržovaly Praha a Brno, hodně školních tříd přijíždělo i z Olomouce. Naproti tomu ze Slovenska tehdy nepřijely skoro žádné třídy.
O návštěvnosti chat rozhodovala zejména jejich snadná dostupnost a také úroveň a cena poskytovaných služeb. V zimním období se doporučovalo ubytovat na chatách Klubu československých turistů na Ondřejníku, Prašivé, na Bezručově chatě na Ropičce, na Masarykově chatě na Bezkydu, na Velkém Polomu, v útulně na Plenisku pod Stožkem, na Rašínově chatě ve Štramberku, na Vsackém Cábu a na Tesáku – to byly totiž chaty určené k celoročnímu ubytování, na rozdíl od starších útulen, které měly ještě jednoduchou dřevěnou konstrukci bez tepelné izolace.
Stravování na chatách bylo problematické, v nabídce bohužel převažovala poměrně těžká, masitá jídla – zejména národní vepřová, knedlík a zelí, pro cizince téměř nestravitelná. Nabídka obecně postrádala lehká jídla s množstvím ovoce a zeleniny, lehká masa, telecí, drůbež a ryby. Také se většinou nabízel černý, poměrně těžký chléb, chataři jen málo nabízeli bílé pečivo. Na chatách také nepanovala povinnost veřejně vystavit ceny jídel, nápojů a noclehů, ceny byly smluvní, stávaly se předmětem spekulací ze strany nájemců chat a také nepodléhaly regulaci Klubu československých turistů a Beskidenvereinu, ačkoli se o to kluby snažily. Zasáhnout mohly jenom v případě, když se jim podařilo vyměnit nájemce za vhodnějšího – „poctivějšího“.
O návštěvnosti, stejně jako dnes, rozhodovalo počasí, jaké panovalo na horách. Poměrně složitě se zjišťoval stav sněhu na horách – bylo potřeba zavolat telefonem, pokud byl zaveden, na konkrétní chatu a zeptat se nájemce, kolik cm starého a kolik cm nového sněhu se nachází v okolí chaty, jaký je vítr a hlavně jaké počasí odhaduje na nejbližší hodiny. Spolehlivější údaj poskytla meteorologická stanice na Lysé hoře, kam bylo také potřeba zavolat telefonem. O poměrech v horách pravidelně informovali dobrovolní zpravodajové Klubu československých turistů, kteří zasílali telegraficky stručné zprávy jak ČTK, tak i redakci Radio – Journalu v Praze a informovali také denní tisk.
Lysá hora – chata arcivévody Albrechta – Beskidenverein
V roce 1894 arcivévoda Albrecht Habsburg přijal nad Beskidenvereinem patronát. Na jaře téhož roku už spolek zahájil značení nejdůležitějších stezek ve slezské části Beskyd. Kromě toho předáci spolku spatřovali svoje poslání ve výstavbě turistických chat. Mnozí členové Beskidenvereinu, např. nadlesní J. Lipanský, lesmistr Liszt, oba z Frýdku, nadlesní E. Schwab z Morávky, byli zaměstnáni u lesní správy komorních statků a zajišťovali povolení ke značení turistických cest, bezplatné dodávky dřeva a kamene na stavbu prvních německých chat. Do doby, než se o jejich zřízení postaraly turistické spolky, byli turisté odkázáni na přijetí v hájenkách nebo soukromých loveckých chatách.
Již v roce 1880 byla na vrcholu Lysé hory postavena jednoduchá dřevěná chata u příležitosti pěšího prvovýstupu arcivévody Albrechta Habsburg. Stála asi sto metrů pod vrcholem jihovýchodním směrem a v létě ji obyčejně obýval správce. Jak uvádí ročenka Beskidenvereinu, první útulna na Lysé hoře byla velmi primitivní stavba – v jedné místnosti bylo několik dřevěných stolů a lavic, na kterých se dalo na dece nebo kabátě skromně přespat. V jedné komoře bydlel strážce boudy, v druhé byla spižírna – na jídelním lístku byly toliko chleba, sýr, vejce a uzenina, z nápojů pivo a víno v lahvích, likéry, čaj a černá káva, vše za ceny mírné. Hosté se zapisovali do pamětní knihy, za pobyt v boudě se platilo 10 krejcarů, za přenocování 30 krejcarů.
Na Lysou horu tehdy přicházeli první čeští a němečtí turisté, mnozí nelitovali značné fyzické námahy, aby mohli obdivovat překrásné východy a západy slunce nad Beskydami. Jednu třídenní výpravy v srpnu 1880 podniklo několik členů Občanské besedy z Frýdku. Devět českých národovců, v čele s písmákem Viktorinem Vantuchem a P. Janem Ježíškem, putovalo pěšky z Frýdku do hor. Šli přes Dobrou, vystoupali na vrchol Prašivé, po hřebeni přešli na Slavíč a zde se utábořili na první noc. Na druhý den pokračovali v cestě na Bílý kříž, kde podruhé nocovali a na třetí den vystoupili na vrchol Lysé hory. Loveckou chatu zde hlídal a udržoval lesní dělník Biskup, který hostům topil, aby jim nebylo zima. Neopatrností začala chata hořet, ale oheň se podařilo zadusit a chata byla zachráněna před zkázou. Všichni účastníci zaznamenali, že na Lysé hoře byl nejkrásnější pohled na západ slunce, daleko krásnější nežli na Radhošti.
První útulna na vrcholu Lysé hory neměla dlouhého trvání, provizorní stavba se na klimaticky extrémním místě začala již brzy rozpadat. Johann Hadaszczok prosadil, aby byla ještě na začátku sezóny roku 1893 alespoň provizorně opravena. Když těšínská valná hromada 15. října 1893 zjistila, že ji jen za léto toho roku navštívilo více než 700 hostů, odsouhlasila stavbu nové, mnohem větší turistické chaty. Rozhodla se ji zaplatit vydáním podílových listů v hodnotě po 10 zlatých. Ještě v roce 1893 se Beskidenvereinu podařilo získat stavební prostor pro výstavbu německé chaty na Lysé hoře, která měla prolomit dosavadní monopol Pohorské jednoty Radhošť při budování chat v Beskydách.
Ve stejně rychlém tempu jako při obstarávání potřebné parcely a stavebního materiálu probíhala výstavba chaty. Četné zprávy o tom lze nalézt v „Mitteilungen des Beskiden-Vereines“. Dne 4. července 1895 vystoupil na vrchol Lysé hory arcivévoda Friedrich Habsburg spolu se svou chotí Isabelou, dvěma dcerami a nezbytným doprovodem. K chatě dorazil koňmo z Frýdlantu. Novou chatu si prohlédl a také v ní posvačil. Jeho návštěva byla tou nejlepší reklamou pro nově postavenou chatu.
O necelé tři týdny později zažil nejvyšší vrchol Beskyd – Lysá hora – velkolepou podívanou. Krátce po jedné hodině odpolední dne 21. července 1895 se na vrcholu hory sešlo na 500 návštěvníků, které přivítala hornická kapela z Karlovy huti. Mezi přítomnými hosty nechyběli okresní hejtman Derlik, okresní soudce E. Wanitschek, zástupce těšínské komory dr. R. Bukowski, ředitel lesní správy Grimm a zástupci Sudeten-Gebirsgvereinu a opavské pobočky Alpenvereinu. Na památku již zemřelého arcivévody Albrechta dostala svoje pojmenování – „Erzherzog Albrecht Schutzhaus“.
Stavbu útulny provedl stavitel Rudolf Aulegk z Frýdku – největší částkou na její realizaci přispěli arcivévoda Friedrich a sekce Beskidenvereinu Moravská Ostrava, Vítkovice, Frýdek a Frýdlant nad Ostravicí. Včetně vybavení si stavba vyžádala 38 000 K. Hosté se mohli ubytovat v 6 pokojích a ve 2 společných noclehárnách s celkovou kapacitou 40 lůžek. V mimořádné situaci zde najednou mohlo přenocovat až 55 osob. S Albrechtovou chatou je spojeno jméno jejího nájemce Jaroslava Winklera, který byl od roku 1897 prvním meteorologickým pozorovatelem. Chata stála vedle původní útulny z roku 1880. Po otevření nové Albrechtovy chaty Lysá hora pobízela Johanna Hadaszczoka k mimořádným výkonům, jenom v roce 1895 vyběhl na vrchol 36x a celkovém vyčerpání 23. září 1895 náhle zemřel. Bylo mu pouhých 37 let. Jeho úmrtí bylo pro Beskidenverein velkou ztrátou, protože patřil k nejschopnějším organizátorům.
Když Beskidenverein otevřel Albrechtovu chatu na Lysé hoře, ocenil český tisk její estetické i praktické hodnoty a podnikavost spolku. Ohradil se však proti jednojazyčně provedenému názvu chaty a zejména proti vesměs německému turistickému značení. Ceníky a nápisy uvnitř budovy pak byly spíše ze zištných důvodů vyhotoveny dvojjazyčně – německy a špatnou češtinou. Atmosféře otevřené nesnášenlivosti mezi Čechy a Němci odpovídal i tehdejší přípitek prvního předsedy Beskidenvereinu Dr. Carla Richtera, který prohlásil, že duch spolku má zůstat německým, protože utrakvismus je zárodkem rozpadu a nerozhodnost a dvojakost největším zlem, a „proto nechť pokračuje Beskidenverein a vzkvétá na dráze němectví!“
„Noviny Těšínské“ článkem redaktorky Blandiny Čížkové napadly Richtera a Beskidenverein a obvinily jej z německé propagandy, načež se mezi českým listem a německou „Silesií“ strhla přestřelka nevybíravých obvinění. Češi požadovali, aby německý spolek respektoval dvojjazyčnost ve značení tak, jak ji uznávaly české spolky v německých oblastech. Němečtí turisté přesto nadále nahrazovali původní pomístní názvy německými, jak tomu bylo i v případě Lysé hory, kterou přejmenovali na „Kahlenberg“. O útulnách na vrcholu Lysé hory se zmiňuje i Ottova encyklopedie z roku 1908: „…dvě útulny (stará a nová), od arcivév. Albrechta zbudované, přechovávají výletníky. Rozhled odtud čarokrásný na všechny strany…“
Rozmáhajícímu se turistickému ruchu německá chata na vrcholu Lysé hory záhy nepostačovala – proto musela být stavebně podstatně rozšířena. Frýdecká sekce na zasedání ústředního výboru Beskidenvereinu v Moravské Ostravě podala 8. října 1909 návrh na rozšíření dosavadní útulny arcivévody Albrechta. Přístavba byla realizována na místě nejstarší útulny z roku 1880. Postavila se nová kuchyně, přistavěly se výčepní lokál, veranda, skladovací místnosti, nové pokoje pro turisty a společná noclehárna a také byt pro správce chaty. Stavbu výhodnou půjčkou podpořila „Friedecker Spaarkasse“ a ministr veřejných prací přispěl subvencí 6 000 K. Rozšířená chata byla slavnostně otevřena 3. září 1911. Sešlo se 400 hostů, k nejvýznamnějším patřil okresní hejtman Theodor Jelen z Frýdku. Uvnitř vznikl rozsáhlý sál, který byl na památku Emanuela Wanitschka, předsedy frýdeckého odboru Beskidenvereinu, pojmenován „Wanitschek Saal“.
Po první světové válce musela být německá chata přejmenována – nadále bylo neúnosné, aby ve svém názvu nesla jméno jednoho z bývalých majitelů těšínského komorního statku. Nově byla označena „Slezská chata – Schlesier Haus“. V letech 1932-1933 Beskidenverein přestavěl svou chatu na Lysé hoře – došlo k jejímu rozšíření, zavedení vodovodu a elektrického osvětlení, došlo také k přistavění několika nových místností. Jelikož chata nepostačovala k ubytování všech zájemců, byla koncem roku 1933 dokončena stavba samostatně stojící noclehárny Beskiedenvereinu, později nazvaná „Kamenný dům“ (tzv. Kameňák), jehož budova stojí dodnes.
Po ukončení druhé světové války byl veškerý majetek Beskidenvereinu zkonfiskován podle Benešových dekretů. Tak došlo i ke znárodnění Slezské chaty. Naposledy patřila pod podnik „Restaurace a jídelny Frýdlant nad Ostravicí“. Ke zkáze chaty došlo 28. prosince 1972 – jakákoli snaha chatu uhasit se minula účinkem, na jejím místě zůstaly jen ruiny. Škoda byla vyčíslena na 300 000 Kčs. Příčinou bylo nesprávné zaústění kouřovodu do komínového tělesa. Při požáru nikdo nebyl zraněn ani usmrcen. K obnově bývalé německé chaty nedošlo a ani perspektivně se s její obnovou nepočítá. Dnes na jejím základě stojí tzv. „Plesnivka“. Je to škoda, byla by to dnes druhá nejstarší turistická chata ve slezské části Beskyd. Současným majitelem „Plesnivky“ a „Kamenného domu“ je AK 1324, s. r. o.
Beskidenverein
První turistický spolek se pokusili založit v Moravské Ostravě již na začátku osmdesátých let 19. století. Jak píše list „Mährisch-schlesischer Grenzbote“ ze dne 25. února 1883 „pro malý počet zájemců se klub nemohl ustavit“. Turistika v tomto období ještě nevstoupila do širšího povědomí obyvatel kraje. Podobně dopadl záměr v Bielsku – v roce 1883 tam založili okrašlovací spolek, který činnost turistického spolku v lecčems předjímal. Členové spolku pořádali krátké výlety do městského, tzv. Cikánského lesa. Ve městě navíc působil příznivec alpské turistiky, blízký kruhům těšínské komory, rodilý Tyrolan Dr. Alois Steiner, a v těšínské všeobecné nemocnici pracoval jako lékař další zapálený alpinista, rodák z okolí Salzburgu, Hermann Josef Hinterstoisser.
Organizované výlety do Beskyd pokračovaly, zejména z iniciativy profesorů německých středních škol v Moravské Ostravě, Těšíně a Bielsku. List „Mährisch-schlesischer Grenzbote“ z 15. ledna 1885 referuje o zimním výstupu na Lysou horu, který podnikli Dr. Carl Richter, prof. Dörfler, Ing. Baffrey, Ing. Mayerhoffer a August Fillunger 6. ledna téhož roku. Výstup trval čtyři hodiny a odměnil všechny účastníky krásným rozhledem z vrcholu hory. Článek svědčí o tom, jakou novinku tehdy představovala beskydská zimní turistika.
Další iniciativu při organizování německých turistů převzal profesor ostravské zemské reálky Johann Hadaszczok, rodák z Frýdku, který připravoval výlety do hor z Frýdku, kde bylo aktivní středisko německé mládeže. Hadaszczok navázal spolupráci se skupinou Dr. Carla Richtera v Moravské Ostravě. Na společných poradách vypracovali stanovy turistického spolku podle vzoru Německého a rakouského alpského spolku – „Deutscher und Österreichischer Alpenverein“ (DÖAV). Ty předložili zemské vládě slezské v Opavě a ta je 28. prosince 1892 schválila.
Když byli pro myšlenku beskydského turistického klubu získáni také Dr. Alois Steiner a prof. Josef Matzura z Bielska a prof. G. Kolbenheyer, autor knihy „Führer durch die Tatra“ (Průvodce po Tatrách), projednal Dr. Steiner s těšínskou komorou možnosti použití lesních cest k turistice a založení místních skupin německých turistů. Byl to prý právě Dr. Steiner, častý host na lovech v lesích Těšínské komory, kdo arcivévodu Albrechta přesvědčil, aby své pozemky zpřístupnil turistům, až na malou výjimku v podobě chráněných tetřevích revírů na Baraním a Stožku.
Poté pozvali zájemce na ustavující shromáždění „Beskiden-Vereinu“, které se konalo 2. února 1893 v sále frýdecké střelnice na horním konci Bruzovské ulice. Důkladnější příprava i pokrok v šíření turistiky způsobily, že na rozdíl od starších pokusů o založení spolku v Ostravě a v Bielsku, tentokráte velký sál střelnice silné výpravy frýdeckých, bielských, ostravských, těšínských, vítkovických a novojičínských turistů sotva pojal. Pracovní pole spolku bylo dohodou rozděleno mezi jednotlivé sekce. O ustavení německého spolku hrdě referoval list „Mährisch-schlesischer Grenzbote“ v čísle 8 ze dne 5. února 1893, článkem nazvaným „Gründe Versammlung des Beskidenvereines“ (Počátek ustavení beskydského spolku). Prvním předsedou spolku byl zvolen Dr. Carl Richter z Moravské Ostravy.
Za sídlo Beskienvereinu byl navržen Frýdek, avšak frýdecký továrník Heinrich Munk nabídku s díky odmítl. Poukázal na menší turistické zkušenosti frýdeckých a doporučil za hlavní sídlo spolku zvolit Moravskou Ostravu, kde sice ještě nebyla ustavena sekce, ale kde byl větší počet zkušených turistů, v čele s Dr. Richterem a prof. Hadaszczokem. Tato počáteční nevyjasněnost ve věci sídla spolku vedla ke komplikacím právě při konstituování sekce v Moravské Ostravě. Její ustavení bylo zamítnuto rozhodnutím c. k. moravského místodržitelství v Brně ze dne 13. března 1893. Němečtí turisté z Moravské Ostravy se museli odvolat k ministerstvu vnitra a po získání souhlasu mohli sekci konečně ustavit – stalo se tak 9. dubna 1893.
Beskidenverein následně přikročil k dojednávání podmínek svého podnikání s nejvýznamnějšími majiteli pozemků na Těšínsku. Deputace Beskidenvereinu nejprve hovořila ve Vídni se správcem arcivévodských statků, na konci února 1893 pak dohodli Carl Richter, Alois Schwarz a Alois Steiner konečné podmínky na ředitelství statků Těšínské komory. V roce 1894 dokonce arcivévoda Albrecht přijal nad spolkem patronát. Na jaře téhož roku spolek zahájil značení nejdůležitějších horských stezek. Kromě toho viděli předáci spolku své poslání ve výstavbě turistických chat. Do doby, než se o jejich zřízení postaraly turistické spolky, byli turisté odkázáni na přijetí v hájenkách nebo soukromých loveckých chatách.
Pod těšínskou komoru tehdy spadala část Beskyd od údolí řeky Ostravice až k údolí Wisły, zatímco moravská strana Beskyd patřila olomouckému arcibiskupství. Činnost Beskidenvereinu se od počátku orientovala především do oblasti Slezských Beskyd. Spolek se těšil značným sympatiím u držitelů statků Knížecí komory těšínské – arcivévodů Albrechta a Friedricha Habsburg. Valná většina členů spolku byla navíc německé národnosti a nepotlačovala svoje proněmecké cítění. Zvolna se vymezovala sféra vlivu české a německé turistiky v Beskydech – německá oblast se před rokem 1918 přirozeně kryla s hranicemi těšínských kamerálních statků. Přesto se Beskidenverein pokusil o ojedinělý výpad za řeku Ostravici – na moravskou stranu Beskyd.
V roce 1894 Beskidenverein požádal Ústřední ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži, aby směl opravit starou loveckou útulnu na Ondřejníku poblíže pramene „Koryto“. Ředitelství statků po krátkém váhání vydalo zamítavé stanovisko a nakonec v roce 1898 rozhodlo útulnu opravit z vlastních prostředků. Posléze ji nabídlo k užívání jak Beskidenvereinu, tak Pohorské jednotě Radhošť. Prozíravé ředitelství arcibiskupských statků dobře odhadlo situaci – nestálo o konflikt mezi českými a německými turisty na svém území. Navíc nechalo na Velkém Javorníku postavit jednoduchou útulnu a podobně jako na Ondřejníku ji dalo do společného užívání Beskidenvereinu i Pohorské jednotě Radhošť. Přesto opakovaně docházelo ke stížnostem z české strany – zatímco Pohorská jednota Radhošť značila stezky dvojjazyčně, také veškerou korespondenci vedla obdobně, Beskidenverein stezky značil pouze německy a také jednotlivá místa přejmenovával, aniž bral při tom ohled na jejich české názvy.
Již v prvním roce existence Beskidenvereinu se ukázala nutnost jej rozdělit na 8 sekcí – Těšín, Bielsko-Biała, Frýdek, Moravská Ostrava, Vítkovice, Místek, Frýdlant nad Ostravicí a Nový Jičín. Sídlo spolku bylo přeneseno z Frýdku do Moravské Ostravy, v letech 1896-1921 sídlilo v Těšíně. Počet členů činil v roce založení 1 534, v roce 1909 měl Beskidenverein již 4 618 členů. V roce 1894 byl zvolen v pořadí druhým předsedou Beskidenvereinu prof. Johann Hadaszczok, příslušný k vítkovické sekci.
Johann Hadaszczok prosadil, aby byla ještě v roce 1893 opravena provizorní útulna, která byla postavena na vrcholu Lysé hory v roce 1880 u příležitosti výstupu arcivévody Albrechta. Když těšínská valná hromada 15. října 1893 zjistila, že ji jenom v létě toho roku navštívilo více jak 700 hostů, odsouhlasila stavbu nové, větší chaty. Rozhodla se ji zaplatit vydáním podílových listů v hodnotě 10 zlatých.
Dne 5. května 1895 vyhořela soukromá chata „Klementinenhütte“ na Klimczoku (1 119 m n. m.), kterou také využíval Beskidenverein. Zatímco probíhaly dokončovací práce na výstavbě chaty na Lysé hoře, pojmenované na paměť výstupu arcivévody Albrechta „Erzherzog Albrecht-Schutzhaus“ (Albrechtova chata), podařilo se těšínské sekci v květnu 1895 otevřít svou první chatu na Javorovém, Němci přejmenovaném na „Ahornberg“ (947 m n. m.). Pojmenována byla po arcivévodovi Friedrichovi – „Erzherzog Friedrich Schutzhaus“ (Bedřichova chata). Už po osmi dnech přivítali na této chatě tisícího návštěvníka a příliv turistů neustával ani později. Našli bychom mezi nimi i budoucího československého prezidenta T. G. Masaryka s dcerou Alicí (1912) nebo pozdějšího posledního rakouského císaře Karla I. (1915). Na jaře 1895 otevřel Beskidenverein svou další chatu na Baumgärtlu, přejmenovaném na „Seniorberg“.
Dne 21. července 1895, necelé dva měsíce po chatě na Javorovém, byla slavnostně otevřena Albrechtova chata na Lysé hoře. Ačkoli se na její výstavbě podílelo pět sekcí, nejvíce se o její vznik zasloužil předseda Beskidenvereinu prof. Johann Hadaszczok, který si Lysou horu zamiloval. Hadaszczok si však svou vášní pro turistiku přivodil vážné zdravotní problémy. Poté, co roku 1895 šestatřicetkrát vyběhl na vrchol Lysé hory, na následky přepětí 23. září 1895 zemřel. Bylo mu pouhých 37 let. Pro Beskidenverein znamenalo jeho úmrtí velkou ztrátu, neboť byl považován za duši spolku a patřil k jeho nejschopnějším organizátorům. Novým předsedou Beskidenvereinu byl jmenován Dr. Alois Steiner z Těšína, dosavadní předseda těšínské sekce. Do Těšína se v roce 1895 přesunulo také hlavní sídlo spolku. V roce 1896 v Ratiboři založili první odbor Beskidenvereinu v pruském Slezsku.
Po požáru „Klementinenhütte“ se Beskidenverein ihned obrátil na nadřízené úřady se žádostí, aby mu bylo umožněno postavit na stejném místě novou chatu, neboť dosavadní velkým nákladem rozšířil a vybavil. Sekce Bielsko-Biała se nakonec rozhodla vystavět nákladnou chatu na Szyndzielnii, pojmenovanou „Schutzhaus auf der Kamitzer Platte“. Nová chata vyrostla na horském sedle mezi Klimczokem a Magurou nad Bielskem na parcele, kterou dali turistům k dispozici baron Klobus, majitel Bodygowického velkostatku, a město Bielsko. Stavba chaty na Szyndzielnii, která probíhala prostřednictvím stavebního rady Karla Korna, přišla na 55 000 K a první návštěvníky přijala 18. července 1897. O dokončení a slavnostním otevření nové chaty hrdě referoval německý list „Illustrierte Zeitung“, který vycházel v Lipsku. Chata vynikala hned v několika ohledech. Byla to první zcela zděná chata Beskidenvereinu a její monumentální architektura upomínala spíše na bavorské horské hotely. Také kapacita byla mimořádná – nabízela nocleh až 56 osobám ve dvou, tří, čtyř a jednom desetilůžkovém pokoji. Chata byla z Bielska snadno dosažitelná v rámci odpolední vycházky, tento fakt z ní natrvalo učinil nejnavštěvovanější objekt Beskidenvereinu.
V roce 1897 Beskidenverein získal hostinskou koncesi na Bílém Kříži, v roce 1900 zde přikoupil pozemek s tzv. letní vilou „Wettelfried“. V letech 1901-1902 na Bílém Kříži rekonstruoval chatu, kterou nazval „Weisses-Kreuz-Haus“. V roce 1899 spolek zpřístupnil na Slavíči velmi skromnou Hadaszczokovu útulnu – „Hadaszczok Hütte“. Vyžádala si necelou desetinu prostředků vynaložených na honosnou chatu na Szyndzielnii. V roce 1902 Beskidenverein zpřístupnil chatu arcivévodkyně Marie Terezie – „Ezherzogin Maria Theresia Schutzhaus“ na Magurce nad Białou, kterou němečtí turisté přejmenovali na „Josefsberg“. Konečně 7. srpna 1904 otevřela těšínská sekce Beskidenvereinu prostřednictvím svého předsedy, těšínského starosty a říšského rady Dr. L. von Demela novou chatu arcivévodkyně Izabely – „Erzherzogin-Isabella-Schutzhaus“ na Velké Čantoryji. Také Čantoryji Němci, jak bylo jejich zvykem, nově přejmenovali na „Tausendguldenkrautberg“.
Deset let poté, co se Beskidenvereinu podařilo ovládnout vrchol Lysé hory, nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd, zaměřil svou pozornost tentokráte na nejvyšší vrchol Beskyd – Babiu Góru. Nejprve se Beskidenverein prostřednictvím svého odboru v Bielsku pokusil v roce 1902 zakoupit polanu na Markowskych Szcawinach, aby zde postavil svou chatu. Hugo Zapałowicz, polský přírodovědec, badatel a velký milovník karpatské turistiky, když se o tomto záměru dozvěděl, osobně navštívil horaly, kteří chtěli prodat parcelu německému spolku. Transakci se jim snažil rozmluvit, štědře je obdaroval cigaretami a pohrozil jim, aby pozemek neprodávali jinověrcům: „Bo jakże sprzedawać heretykom, na których diabeł widły brusi.“ Horalé se shodli se Zapałowiczem a parcelu postoupili polskému Towarzystwu Tatrzańskiemu.
Beskidenverein ve své snaze nepolevil a zakrátko získal jinou parcelu pouhých 100 m pod vrcholem Babie Góry. Ta je s výškou 1 725 m n. m. nejvyšší horou Beskyd, které jsou součástí Vnějších Západních Karpat. Vrchol se nachází na hranici mezi Polskem a Slovenskem v oblasti Oravských a Żywieckich Beskyd. Chatu postavil odbor z Bielska-Białe a za účasti 1 100 diváků ji slavnostně otevřel 11. června 1905. Pojmenována byla po zasloužilém předsedovi bielské sekce Wilhelmu Schlesingerovi – „Schlesinger-Schutzhaus“. Při jejím otevření zazněla z úst předsedy odboru tato slova: „Indem ich dieses Schutzhaus für eröffnet erkläre, heiße ich von vornherein alle herzlich willkommen, die das Interesse für die Natur, die Begeisterung für die Schönheit des Gebirges hieher führt…“ (Zatímco tuto útulnu k otevření prohlašujeme, já říkám před otevřením všem srdečné přivítání, kteří mají zájem o přírodu, kteří mají nadšení pro krásu hor…). Chata na Babie Góre byla postavena v alpském stylu v nadmořské výšce 1 616 m a byla hojně navštěvována turisty z Rakouska, Uher a z Německa. Pouhého půl roku před zpřístupněním Schlesingerovy chaty již 1. ledna 1905 na vrcholu Babie Gory otevřeli nejvýše položenou stanici Říšského meteorologického ústavu v Budapešti, za účasti zástupců rakouského a německého Alpenvereinu ve Vratislavi.
Do začátku 1. světové války Beskidenverein dokázal ještě postavit Ostravskou chatu – „Ostrauer Hütte“ na Butořance, kterou zpřístupnil 11. října 1908. Ostravská chata, stojící v nadmořské výšce 800 metrů, se stala oblíbenou mezistanicí při cestách na vrchol Lysé hory. Po 1. světové válce Beskidenverein postavil ještě další chaty v Beskydech, v roce 1923 „Rodel Hütte“ (dnešní „Schronisko Stefanka“ na Koziej Górze), o něco později zakoupil „Klementinenhütte“, v roce 1928 vyrostala chata na Skalce, a v roce 1932 spolek otevřel chatu na 1 324 m vysokém vrcholu Lipowska.
V beskydské oblasti začaly být komerční možnosti plynoucí z cestovního ruchu objevovány a využívány již na začátku 20. století. Na význam turistických spolků v tomto procesu upozorňoval H. Gerbers na 3. sněmu moravsko-slezského turistického ruchu, který se konal 12. dubna 1909 v Brně. Gerbers kladl důraz především na značení a udržování cest a výstavbu ubytovacích zařízení. Za vzor dával moravským a slezským turistům činnost rakouského Alpenvereinu. Sekce Beskidenvereinu v roce 1909 upozorňovaly na velké perspektivy, které do budoucna skýtá rozvoj cestovního ruchu. Zejména Beskidenverein se snažil působit na zástupce samosprávy v různých obcích, aby věnovali větší pozornost kvalitě a rozsahu služeb, učených pro turisty.
Kromě výstavby turistických chat rozvíjel Beskidenverein řadu dalších aktivit. Jenom v letech 1893-1905 označili němečtí značkaři více jak 700 km turistických stezek v oblasti Beskyd. Kromě vysloveně turistických akcí Beskidenverein také organizoval plesy, taneční věnečky, vánoční nadílky pro děti, přednášky s cestopisnou tématikou, doplněné tehdy velmi populárním promítáním tzv. světelných obrazů (diapozitivů), provozoval mládežnické noclehárny. Spolek se také zabýval rozšiřováním komunikací k horským chatám, přispíval na jejich stavbu, jednal s majiteli autobusových linek o jejich rozšíření a svým členům zajišťoval a obstarával vlakové slevy, např. vyjednal 50% slevu pro členy při jízdách po košicko-bohumínské dráze. Beskidenverein postupně uzavíral písemné dohody s dalšími německými spolky o poskytování slev a jiných výhod při ubytování v jejich zařízeních (DÖAV, MSSGV, Karpathenverein, Riesengebirgsverein, Touristenklub Brünn a Verein Deutscher Turisten in Brünn). Dohody zaručovaly vzájemné poskytování slev členům zmíněných spolků.
Stále narůstající cestovní ruch v rakousko-uherské monarchii si vyžádal zlepšení koordinace jednotlivých složek, které byly zaangažovány v tomto systému a vedl ke svolání vídeňské schůzky zástupců odpovědných ministerstev, německých turistických a sportovních spolků a dalších zainteresovaných korporací. Shromáždění se konalo 6. listopadu 1905 a po vzoru alpských zemí se dohodlo na založení „Fremdenverkehrs-Verband für Mähren und Schlesien“ (Svazu cizineckého ruchu na Moravě a ve Slezsku). Beskidenverein ke svazu přistoupil na počátku roku 1906, vedení spolku však ponechalo na jednotlivých sekcích, jestli budou se svazem spolupracovat. Za nevelký roční příspěvek svaz cizineckého ruchu zajišťoval odborům propagaci a usiloval také o zlepšení spojů a infrastruktury. Na první poválečné valné hromadě Beskidenvereinu v prosinci 1920 bylo rozhodnuto, že spolek nadále zůstane členem svazu.
Útulny Beskidenvereinu byly v provozu po celý rok a navštěvovalo je velké množství turistů již před rokem 1914, každoročně se jednalo o několik set tisíc turistů. Po roce 1918 ruch neochabl, naopak v některých útulnách ještě vzrostl. Kromě letních návštěvníků se postupně rozvíjel v zimním období lyžařský sport, jehož příznivci v oblasti Beskyd nacházeli výborné terény. O zimní turistice v Beskydech a jejích možnostech např. již v roce 1934 nadšeně referoval Zygmund Lubertowicz v časopise „Wiadomości turystyczne“ v článku „Turystyka v Beskydach Śląskich“.
V prvních letech 20. století již některé sekce Beskidenvereinu doporučovaly své terény jako vhodné pro lyžování a k roku 1902 je doložen první lyžařský výstup na Lysou horu. Podnikli ho profesor Hajo Tjarks Oltmanns a učitel Konrad Ohnhäuser, nejdůležitější průkopníci bílého sportu v Těšínských Beskydech. Oltmanns a Ohnhäuser s přáteli pozvali do Beskyd v zimě 1904-1905 známého inovátora na poli lyžování, moravského rodáka usazeného v Rakousích, Mathiase Zdarského, aby je naučil správné technice. První lyžařské závody – „Erste Skiwettfahren auf der Lissa“ pořádaly sekce Moravská Ostrava a Vítkovice na Lysé hoře 3. února 1907. Zúčastnilo se jich 32 závodníků a přibližně stejný počet diváků už měl vlastní lyže. Mezi čtyřmi běhy figuroval i běh žen. Ženy se lyžařskému sportu i letní turistice od jejich novodobých začátků hojně věnovaly, byť je nenacházíme na špičkách organizační struktury Beskidenvereinu. Mezi nejoblíbenější střediska zimních sportů se zařadil Bílý Kříž, oblíbené bylo také lyžování na Butořance pod Lysou horou, kde byla přímo pro zimní sporty postavena Ostravská chata. V roce 1909 „Beskidenverein – Wintersportclubs Bielitz-Biala“ otevřel lyžařskou chatu na Romance (1 366 m n. m.). Další lyžařskou chatu postavil odbor v Bielsku v roce 1924 na vrcholu Skryczne (1 250 m n. m.). Slavnostně ji otevřeli 24. srpna téhož roku.
Nárůstu popularity lyžování můžeme připsat také rekordní zvýšení počtu členů Beskidenvereinu o rovných 555 v roce 1908. Právě bielská, ostravská a zejména vítkovická sekce zaznamenaly v letech 1907-1908 nápadný růst členstva na rozdíl od podobně početného, ale na lyžování méně zaměřeného těšínského odboru. V Bielsku se za rok 1908 členstvo rozrostlo o 62 osob, v Moravské Ostravě o 61, ve Vítkovicích dokonce o 157 osob, zatímco např. v Těšíně o pouhých 15 a ve Frýdku o 8. V roce 1909 měl Beskidenverein již 4 618 členů. Členstvo Beskidenvereinu tvořila podle dostupných pramenů převážně technická inteligence, byrokracie, pedagogové, právníci a podnikatelé. Paradoxně se Beskidenverein německým nacionálům nezdál ještě dost německý a podrobovali jej kritice za sebemenší ústupek. List „Ostrauer Zeitung“ uveřejnil článek „Undeutsches auf der Lysa“, v němž káral spolek za to, že pohlednice odesílané z Albrechtovy chaty na Lysé hoře nesou dvojjazyčné razítko. Když se Beskidenverein bránil, že státní pošta je ze zákona povinna označovat zásilky dvojjazyčnými razítky, doporučil německý plátek schránku provozovanou státní poštou raději zrušit.
V roce 1915 se Beskidenverein skládal z osmi sekcí v pruském Slezsku (Racibórz, Katowice, Bytom, Myslowice, Huta Królewska, Pszcyna, Rybnik a Wroclaw), pěti ve Slezsku rakouském (Bielsko-Biała, Těšín, Frýdek, Bílovec a Bohumín) a pěti na Moravě (Moravská Ostrava, Vítkovice, Místek, Frýdlant a Nový Jičín). Podíl říšských Němců na členstvu BV na počátku první světové války činil přibližně 2/5, rakouských Slezanů bylo zřejmě o něco méně, Moravané tvořili asi 1/4 všech členů.
První světová válka znamenala pro Beskidenverein začátek postupného úpadku. Spolek navíc 17. ledna 1915 zasáhla smrt předsedy spolku, poslance říšské rady a starosty města Těšína Leonharda von Demela, jenž vedení převzal po Aloisu Steinerovi roku 1902. Po Demelovi se na krátkou dobu předsedou stal Karl Melcher, po jehož odchodu z Těšína se funkce ujal zástupce starosty Arthur Gabrisch. Vlastní turistická aktivita spolku byla utlumena, nenapomohla jí ani návštěva budoucího císaře Karla I. na Javorovém. Některé odbory Besidenvereinu do roku 1919 ztratily skoro polovinu členů. Stabilizaci přinesl spolku až počátek dvacátých let minulého století. To už ale Beskidenverein existoval s novou tváří ve zcela nových podmínkách. Válečné a těsně poválečné škody přitom nepostihly spolek zdaleka tolik, jako rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko, které přinutilo činitele Beskidenvereinu, aby druhou epochu existence spolku postavili na jiných základech.
Po odtržení části Těšínska Polskem spolek po roce 1918 přišel o většinu svého členstva, které zůstalo za hranicemi Československé republiky, také o většinu materiálových zásob a také ztratil podporu mocenských orgánů a bohaté finanční subvence pro svoji činnost. Nejpočetnější sekce spolku se sídlem v Bielsku se po úpravě hranic mezi Československem a Polskem ocitla mimo území republiky, spolek musel také přenést svoje hlavní sídlo z Cieszyna na území Československé republiky. Proto musela valná hromada okleštěného Beskidenvereinu, konaná 19. prosince 1920 ve Vítkovicích, nejprve přenést spolkovou centrálu do Československa, následně sídlem spolku byla zvolena Moravská Ostrava. Předsedou se stal Dr. Karl Ott z Bohumína, který funkci zastával až do své smrti v roce 1934. Od počátku vystupoval velice aktivně místopředseda spolku, vrchní inspektor Vítkovických železáren Ing. Heinrich Kresta. Ke ztrátě sekcí v Polsku a Německu přibylo rozpuštění frýdlantského odboru, na druhé straně se podařilo obnovit opavskou sekci. Nově vznikly místní organizace v Kopřivnici, Karviné, Fryštátě a Jablunkově, ta zanikla už kolem roku 1929. Později byl založen ještě odbor ve Fulneku.
V období první republiky jednotlivé odbory Beskidenvereinu kromě turistických akcí v průběhu roku zpravidla pořádaly několik pravidelných společenských akcí. Např. odbor v Moravské Ostravě v únoru pořádal „Beskiden-Kränzchen“ (Beskydský věneček), v září následoval „Winzerfest“ (vinařská slavnost). Čistý výnos z těchto akcí nebyl zanedbatelný, např. v roce 1926 vynesl taneční věneček přibližně 6 000 Kč, v roce 1927 to bylo 5 000 Kč. Vinařská slavnost ve stejném roce znamenala pro spolek čistý zisk kolem 3 000 Kč. Frýdecký odbor Beskidenvereinu zase pořádal v „Deutsches Hausu“ v Místku taneční zábavy, plesy, koncerty a zahradní slavnosti.
Beskidenverein se podobně jako většina významnějších německých spolků na území Československa stal členem ústřední organizace „Hauptverband deutscher Gebirgs- und Wandervereine“ (HDGW) se sídlem v Ústí nad Labem, založené roku 1920. V období první republiky se svou početností řadil teprve na sedmé až osmé místo mezi německými turistickými organizacemi. Nejpočetnějšími sekcemi se mohly pochlubit Těšín, Vítkovice, Moravská Ostrava a Frýdek, ke středně velkým náležely odbory Nový Jičín a Karviná.
Klíčový význam pro činnost BV měla v prvních letech samostatného Československa mezistátní jednání s Polskem, týkající se československo-polské smlouvy o turistice. Konečná verze smlouvy, platná od 6. června 1926, zřizovala pásmo po obou stranách vzájemné hranice, v němž se mohli turisté volně pohybovat na základě propustek vydávaných určenými turistickými spolky v Polsku a Československu – mohl je vydávat pouze Klub československých turistů a Polskie Towarzystwo Tatrzańskie. Bohužel mezi tyto organizace nebyl zahrnut Beskidenverein. Revizi tohoto rozhodnutí věnoval Beskidenverein velkou pozornost až do roku 1938. Privilegované kluby si vydáváním turistických pasů – „beskidówek“ získávaly mnoho příznivců, čímž se německé spolky cítily být poškozovány. Právě přehodnocení turistické smlouvy figurovalo na prvním místě v programu „Arbeitsgemeinschaft der ostdeutschen Gebirgsvereine“.
Po Mnichovu 1938 došlo ke ztrátě většiny Slezska ve prospěch Německa a většiny Těšínska ve prospěch Polska. Hranice s Polskem byla vytýčena na železničním přejezdu před Dobrou, Polákům připadla i památná hora Prašivá. Poláci usilovali o zabrání Slavíče, Velkého a Malého Lipového a dokonce i Bílého Kříže, Morávku zabrali „omylem“ a museli ji navrátit Československé republice. Na Těšínsku bylo obsazeno 810,5 km2 území, hraniční čára probíhala mezi obcemi Hrušov, Michálkovice, Radvanice, Vratimov, Bruzovice, Dobrá a Morávka na české straně a Vrbicí, Rychvaldem, Orlovou, Lazy, Komorní Lhotkou a Tyrou na straně polské. Z historického těšínského Slezska bylo ztraceno 1 871 km2. Ztráta území Těšínska ve prospěch Polska znamenala mimořádnou ztrátu pro Beskidenverein – v Beskydech mu zůstala toliko Slezská chata na Lysé hoře a Ostravská chata na Ostravici.
Po vzniku Protektorátu Böhmen und Mähren byl Beskidenverein výnosem říšského protektora z 26. září 1939 prostřednictvím Župního svazu Sudety se sídlem v Ústí nad Labem začleněn do „Reichsverband der Deutschen Gebirgs- und Wandervereine“. V roce 1940 se Beskidenverein nově konstituoval, jeho sídlo bylo přeneseno do Katovic a vůdcem spolku se stal zemský hejtman Kate. Dne 20. dubna 1943 byl hlavní spolek Beskidenverein se sídlem v Moravské Ostravě vyškrtnut ze spolkového rejstříku. Místní skupiny byly rozpuštěny výnosem ministerstva vnitra ČSR ze dne 20. června 1945 a zbylý majetek byl konfiskován ve prospěch státu.
Stejně jako ostatní turistické spolky chtěl i Beskidenverein přispět k poznávání přírodních krás Beskyd, zejména výstavbou chat a značením turistických cest zpřístupňovat tyto hory co nejširšímu okruhu návštěvníků. Stranou nezůstávalo ani hospodářské povznesení chudých podhorských oblastí. Národnostní spory vtiskly jeho soupeření s českými a polskými spolky bojovný charakter. V období rakousko-uherské monarchie spolek nerespektoval zásady dvojjazyčnosti a jeho funkcionáři podléhali představě o nadřazenosti německé kultury. Přesto byla všeobecně oceňována jeho akceschopnost. Dokázal vybudovat řadu moderních turistických zařízení, využívaných i po znárodnění německého majetku po druhé světové válce.
Beskidenverein za dobu své existence zásadním způsobem obohatil literaturu, která přibližovala krásy Moravskoslezských Beskyd. Již v roce 1871 v Olomouci vydali drobné dílko prof. Johanna Hadaszczoka „Asflüge in die Umgebung von Friedland“ (Výlety do okolí Frýdlantu) – jednalo se o vůbec prvního tištěného průvodce po části Beskyd. V roce 1894 následoval Hadaszczokův „Führer durch die Beskiden“ (Průvodce po Beskydech), vydaný v Moravské Ostravě, který se v roce 1908 dočkal nového vydání. Primát ve vydání prvního zevrubného průvodce po Beskydech drží jeden z pozdějších zakladatelů Beskidenvereinu prof. Josef Matzura z Bielska. Jím napsaný průvodce nesl název „Illustrierter Führer durch die Beskiden und die angrenzenden Landschaften“ (Ilustrovaný průvodce po Beskydech a okolní krajině) a vydali jej v roce 1890 v Těšíně.
K propagaci Beskyd přispíval spolek také vydáváním spolkového časopisu, nazvaného „Mitteilungen des Beskidenvereines“, které vycházely v Bielsku v letech 1904-1906, poté v Těšíně až do roku 1915, každoročně 6 čísel. Aktivní sekce Bielsko-Biała jako jediná dlouhodobě vydávala i vlastní ročenku, svou ročenku např. vydávala také frýdecká sekce pod názvem „Jahresbericht der Section Friedeck des Beskiden-Vereins“. Pro turisty byly vydávány také mapy, propagační brožury, pohlednice, razily se štítky na hole a vyráběly se rozličné suvenýry. Beskidenverein se ještě v období před první světovou válkou zasloužil o propagaci Beskyd prezentací v denním tisku.
Jelikož během první světové války přestal vycházet tiskový orgán Beskidenvereinu, bylo na návrh Ing. Kresty odhlasováno prohlášení periodika Karpathenvereinu „Turistik und Alpinismus“ za spolkový časopis. Teprve v roce 1938 se nakrátko podařilo obnovit vydávání vlastních „Mitteilungen“ jako přílohy časopisu „Deutsches Bergland“. Ve Frýdku také vycházely noviny „Friedek-Misteker Blatt“ (1892-1895), které pravidelně přinášely zprávy také o turistickém ruchu v Beskydech.
Přestože po roce 1945 na území Beskyd nevyvíjel svou činnost žádný německý turistický spolek, vydávání periodik s beskydskou tématikou neustalo. Ujaly se ho krajanské spolky v Německu. Od roku 1955 vydával Anton Gruda v Bad Hersfeldu „Beskiden Kalender“. Vydavatelství „Beskidenland – Verlag, München“ zase vydávalo „Mein Beskidenland, Heimatzeitschrift der Beskidendeutschen“, jehož vedoucím redaktorem byl také Anton Gruda. V současné době vychází již jen „Beskiden Post, Mitteilungsorgan der Sudetendeutschen Landsmannschaft für den gesamten Beskidenraum“, který donedávna vydával Robert Kremer v Bad Wörishofen. Hojně příspěvků s tématikou beskydské turistiky obsahuje také „Friedek-Misteker Heimatbrief“, jehož redaktorem je frýdecký rodák Toni Till, žijící ve Waldbrölu. Častými přispívateli v posledních dvou periodikách jsou také manželé Poláškovi z Frýdku-Místku.
Současná návštěvnost řešeného území
Vysoká návštěvnost území je způsobena skutečností, že se jedná o nejvyšší vrchol pohoří s jedinečnými výhledy ve dnech se slunečným počasím. Pro zjištění návštěvnosti bylo prováděno celodenní sčítání a ověření těchto údajů bylo provedeno vyhodnocením odběru vody v restauraci Lysá hora. Ve dnech se špičkovou návštěvností dosahuje denní počet návštěvníků hodnoty až 3 000 osob. Tento vysoký počet je dosahován v době konání organizovaných sportovně turistických akcí a v měsících červnu, červenci a srpnu za slunečného počasí. Tato špičková návštěvnost je realizována jen několik dní v roce. Běžná návštěvnost v rekreační sezóně je výrazně nižší 300 – 700 osob denně. Během roku však existuje značný počet dní, kdy návštěvnost je pouze několik desítek osob denně, nebo jen několik jednotlivců. Současná roční návštěvnost Lysé hory je odhadována na cca 130 000 návštěvníků.